Nejvyšší soud se v rozhodnutí ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5825/2016, vyjádřil k otázce, zda zaměstnavatel musí dát zaměstnanci výpověď dle § 52 písm. d) zákoníku práce v případě, že zaměstnanec nemůže konat dál dosavadní práci pro pracovní úraz, nemoc z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí a zaměstnavatel jej současně nepřevede na jinou práci.
Dále Nejvyšší soud v rozhodnutí řešil, zda a popřípadě jak se může zaměstnanec v situaci, kdy zaměstnavatel odmítne dát zaměstnanci výpověď dle § 52 písm. d) zákoníku práce a současně jej nepřevede na jinou práci, úspěšně domoci práva na odstupné.
V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že případě, že zaměstnanec nemůže konat dál dosavadní práci pro pracovní úraz, má zaměstnavatel povinnost převést jej na jinou práci, nebo s ním rozvázat pracovní poměr. Poruší-li zaměstnavatel uvedenou povinnost, může zaměstnanec sám rozvázat pracovní poměr výpovědí a následně se domáhat zaplacení odstupného přímo na zaměstnavateli. V takovéto situaci lze zaměstnanci doporučit, aby ve výpovědi výslovně uvedl, že důvodem pro rozvázání pracovního poměru je jeho nezpůsobilost konat dál dosavadní práci pro pracovní úraz, nemoc z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí.